Mercier - Nová etika drytoolového lezení

Jeff Mercier sepsal zajímavou úvahu ohledně nové etiky v rámci drytoolového lezení, týkající se prodloužených cepínů a používání šuk. Zároveň se veřejně táže i ostatních, co si o této problematice myslí. Volný a zkrácený překlad Mercierova článku:   Přelezl jsem velké množství cest nad obtížností D12 a věřím, že se v klasifikaci orientuji. Drytoolové stupně často oscilují a to nejen v jednotlivých zemích, ale také na různých skalách téže země. Zopakoval jsem spoustu cest od velkých autorů -  Bubu Boleho, bratří Anthamattenů, Gadda, Hussona, Papert, Jaspera, Muira, Boswella, Wohllebena, mám tedy skutečně povědomí o jednotlivých směrech ... Proč teda přestat dělat šuky? Jak ukazuje poměrně mnoho přelezů Ironmana, mnoho lezců světové úrovně dokáže přelézt 50ti metrový strop bez výraznějšího počtu pokusů. Co se ale stane, když budou jednotlivé dírky při šuce na maximální nátah? Začnou se používat prodloužené cepíny užívané na Svěťácích? Připadne mi, že zábavná část lezení je zcela eliminovaná. Drytoolaři jsou lezci a ti dobře vědí, že práce nohou je velice důležitá pro přelez jakéhokoliv projektu. Pamatuji si na závody v Kandersteggu v roce 2011. První část měla 90st.,resp. 95st. max. Švýcarské mašiny však jeli šuky od prvního kroku. Ano je to rychlý způsob, ale kde je plezír v nesčetném opakování jednoho a navíc stále stejného pohybu?   Podobně jako v soutěži Chcete být milionářem? se ptám publika na jejich doporučení. Ve zmíněném závodě se žádna noha nedotkla skály, žádne balancování, špičkování/patování, prostě nic. Co je to za sport, když účastníci stejně jako hodinky (švýcarské, samozřejmě!) používájí pouze jednoho jediného pohybu? Představte si závodní běh na lyžích na 50 km pouze po jednotvárné rovné krajině.  Konečně, moje motivace pro tento sport je ve zkušenosti, kterou můžu posléze aplikovat v horách. Nedokážu si moc představit šuku někde uprostřed alpské severní stěny. Přesto, požáda-li mne světový šampion i s jeho prodlouženými cepíny o ukázku Nightmare v Rive Gauche d’Argentiere, rád ukážu a zároveň odjitím.   Tento náš francouzský styl, jak jej přespolní nazývaj, není nic, co jsem vymyslel já. Prostě zkuste akceptovat, že neustále padáte v posledním kroku svého projektu, protože pořád nemůžete najít mikro na nohu. Ano, lezení bez šuk je fyzicky náročnější, ale nabízí větší pestrost lezení, právě kvůli hledání vhodných pozic. Jsou však velká jména připravena se s tím poprat? V roce 2014 pan Gadd navrhnul duální klasifikaci - s/bez. Zároveň přelezem Pray of power dostal i posvěcení autora cesty, který navrhoval mnohem vyšší stupeň pro přelez bez šuk. Stane se tak tato klasifikace legitimní?   Co si o problematice myslíte vy?